Jak chtěl můj manžel zabít zloděje!

Když jste na dovolené, relaxujete a slunce vám prohřívá tělo i duši, snáze zapomenete na všechno špatné na tomto světě, a začnete vidět všechny lidi kolem sebe, jako ty nejhodnější bytosti, které vám přeci nechtějí ani nic ukrást, ani vám jinak uškodit...no jo, byla jsem naivní, co?

S manželem jsme před několika lety vyrazili do Chorvatska a ubytovali se v krásném městečku Rovinj. Našli jsme si na internetu takový příjemný Bed & Breakfast. Když jsme přijížděli a obdivovali malebné prostředí, povšimli jsme si, že prakticky každá rodina pronajímala své pokoje. Jeden dům krásnější než druhý s velkými, pěstěnými zahradami. V tom nadšení jsme se v noci nechávali ovívat čerstvým vzdouškem přes pootevřené balkonové dveře ve výšce něco mezi přízemím a prvním patrem. Dokážu si představit, co si ted' myslíte...No, prostě dva troubové. Všechny noci nám to prošlo...zákon schválnosti nám uštědřil tohle překvapení až tu poslední. Manžel mi říkal, at' ty dveře zavřu, ale já jen : „Prosim tě, viděls ten vysokej plot, jakym je tenhle barák vobehnanej? Kdo by sem lez?!“ A tak jsme se uložili ke spánku, větřík příjemně foukal, prostě pohoda.. Následuje moje verze prožívání: Probudí mě šílený řev mého muže. Rychlostí vystřelené kulky z praku zaujmu pozici na všechny čtyři, jak kočka, co zvětřila dobře vypasenou myš. Rychle se rozkoukám a vidím manžela, jak se s křikem neandrtálského šílence snaží oběhnout zepředu postel, a i když jsem v rozčílení, snažím se o přívětivý hlas: „To je v pořádku zlato, nic se neděje. Bud' v klidu, byl to jenom sen.“ V duchu: „Ježiši marja, von má snad epileptickej záchvat nebo co.“ Koukám, jak se mlátí na zemi před postelí, furt řve, jak magor, najednou vylítne, otevře ty balkonové dveře a chystá se vyskočit přes zábradlí. Já v duchu: „To ho asi štípla vosa, nebo má nějaký halucinace, kurník, on se snad chce zabít? Co blázní, sakra?“ Čapnu ho, aby fakt nevyskočil a už přichází k sobě: „Byl tu zloděj! Viděl jsem ho! Ležel jsem v posteli, furt jsem se mlel, nemohl jsem spát, otevřel jsem oči právě v momentě, když jsem uviděl pomalu jdoucí černou postavu před naší postelí. Já myslel, že jsi to ty! Že jdeš na záchod! Sáhnul jsem na tvoje místo a čekal, že tě nenahmatám, ale tys tam ležela! Nevím, co se to ve mě stalo, ale neváhal jsem ani vteřinu a toho šmejda chtěl zabít holýma rukama! Uklouzl jsem na tom koberečku před postelí! Tady mají ty dřevěný parkety strašně naleštěný! No hele, rozbil jsem si koleno! Koukej, jak si dal pod náš balkón i židli, aby sem vylez!“ Opravdu jsem tomu nechtěla uvěřit. Nevím, jestli jsem byla víc v šoku z toho, že se nám v pokoji producíroval zloděj, a nebo z reakce mého drahého. On je velice klidný člověk, lidumil, skoro až plachá duše a ta jeho reakce mě opravdu překvapila. Koukám, hledám, co by mohlo chybět, ale vidím jak mojí tašku, tak kufr i všechny manželovi věci. Zbytek noci jsme spíše probděli než prospali. Ráno jsme začali balit věci a já: „Hele, neviděls mojí ledvinku?“ No, odpověděla jsem si sama. Tak tam fakt ten ksindl byl! S ledvinkou si nadělil pod stromeček (tedy pod palmu) můj mobil, fotoaparát (se všemi fotkami z dovolené), sluneční brýle a mojí nejoblíbenější propisku. No, naštěstí žádné drama...mohl si třeba vzít klíče od auta a my mohli štrádovat domů pěšky. Koukli jsme se na sebe, trochu hystericky jsme se zasmáli, ani jsme nemuseli mluvit. To jen ty naše oči říkali: „My jsme fakt naivní trubky.“ No, už se stalo. Touhle historkou už jsme pobavili spoustu přátel (samozřejmě i s hereckými výkony) a já jsem vděčná za to, že jsem toho zloděje neviděla! Ono totiž spatřit v noci černou postavu pomalu obcházející vaší vlastní postel, asi není žádný med...