Jako poprvé...

Podívám se z okénka dolů a pod sebou vidím barevná políčka a zelené lesy. Čechy! Jsem doma...Cítím se super, vyschlé hrdlo čeká na první doušek zlatavého moku a žaludek touží po gulášku...Připoutat se, přistáváme! Zábava začíná!

Tím nemám na mysli „paření až do rána a chlastat, co to dá.“ Stejně už mi tam ty piváče tak netečou, ale baví mě na několik dní předstírat, že v Praze „bydlím a mám zrovna dovolenou.“ Už v letadle se snažím nalákat souseda nebo sousedku k české (nebo jakékoliv) konverzaci, pokud mám to štěstí, že vedle mě někdo nechrápe, což je klasika, jelikož mám let většinou v 6 hodin ráno. Třeba jednou mě oslovila jedna mladá dívčina a chtěla si moc povídat v rodném jazyce. Pocházela z Čech, ale brzy po narození se její rodina přestěhovala do Itálie. Mluvila strašně roztomile česky se silným italským přizvukem a vůbec byla „cara“, chci říct „drahá“...jako milá holka. V Itálii jsou všichni „caro“ a „cara“, ten je milej a ta je milá a všichni se mají strašně rádi. At´se chci v Praze integrovat sebevíc, nějak se mi to nedaří...Uběhlo asi moc let a cítím se spíše jako „věrný a do Prahy zamilovaný turista“, v důsledku čehož sleduji nevěřícně davy lidí v chodbách metra spěchající kamsi, náruživé čtenáře v přeplněných vlacích začtené do čehosi a v duchu opakuji, jako když jsem byla malá: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Prásk ho! Prsty bych tam nechat nechtěla! Jsem na startovací pozici - Václavské náměstí! První důležitý symbol naší státnosti. Co tyhle domy všechno viděly! Dívám se na ně a důkladně pozoruji unikátní dekorace každého z nich. Zatočí se mi hlava. Jako bych to všechno viděla poprvé. Atmosféra je omamná. Oči mi kmitají z lidí na domy, z Muzea na Sv. Václava, z veksláků na houmlesáky, z obchodu na obchod. Všichni spěchají, avšak já kráčím pomalu. Mám přeci „dovolenou“ a nic nemusím...Šinu si to ke Staromáku, ale chut´ na pivo mě vyzývá na „jedno“. Zapadnu do jedné restaurace a obsluhu upozorňuji, že si dám „jedno rychlé“ a ihned zahajuji konverzaci. My „turisti“ jsme zvědaví a chceme hned vědět, jak to jde,jestli chodí lidi a co je všeobecně nového a bla bla bla. S mírnou hladinkou v krvi si to vesele štráduju Melantriškou k Orloji. Nemůžu se dočkat toho pohledu! A co teprve Týnský chrám! Italsky mu doma říkáme „ Castello di Dracula“, protože s nočním osvětlením vypadá až mysticky strašidelně. Staroměstské náměstí je úchvatné...Tady jsem zažila jednu z nejsilnějších emocí, když „zlatí hoši z Nagana“ přepsali v roce 1998 hokejové dějiny. Joo, to byly časy! Musím toho ještě spoustu stihnout, ale o tom až příště...